Když je vám těžko kvůli někomu, kdo má čtyři tlapky.

Nox

Nox byl ještě štěně, když vážně onemocněl. Do té doby to byl veselý malý papillon, který chtěl všechno vidět, všechno zkusit a být u všeho. A pak se během krátké doby všechno změnilo.

Začala vyšetření, léky, čekání na výsledky a dny, kdy jsem sledovala každou maličkost. Jestli jedl. Jak se tvářil. Jestli spal. Jestli se mu chtělo ven. Chvíli jsme měli pocit, že se něco zlepšuje, a pak přišel další propad.

V jednu chvíli zaznělo i to, že možná bude potřeba přemýšlet o eutanazii. A já si dodnes pamatuju hlavně ten zvláštní pocit, že musím fungovat a rozhodovat, i když jsem uvnitř vůbec nevěděla, co je správně.

Bála jsem se, že něco přehlédnu. Že něco neudělám včas. Že ho ztratím. A zároveň jsem si kladla otázku, jestli bojuju pořád hlavně pro něj, nebo už jen proto, že se ho sama neumím pustit.

Lidé kolem mě se samozřejmě ptali, jak je na tom Nox. A já tomu rozumím. Jenže málokdo se ptal, jak jsem na tom já. A přesně tehdy jsem si uvědomila, jak moc chybí prostor pro člověka, který se stará o nemocného psa a přitom se snaží ustát vlastní strach, vinu a únavu.

Nechyběla mi další rada. Chyběl mi někdo, komu bych mohla říct všechno tak, jak to opravdu bylo. Bez toho, aby mi hned vysvětloval, co mám dělat, nebo mě uklidňoval větou, že to určitě dobře dopadne.

Ne jako služba, která zná správné rozhodnutí za vás. Ale jako prostor, kde můžete na chvíli odložit to, že musíte být rozumní, silní a všechno zvládat.