Tisíce let evoluce a jedna miska granulí

Když dnes ráno otevřete pytel krmiva a nasypete psovi do misky pravidelnou dávku granulí, pravděpodobně nad tím vůbec nepřemýšlíte. Je to součást rutiny, stejně samozřejmá jako čištění zubů nebo ranní káva. Pes přijde, doslova vyluxuje misku, napije se vody a vy máte dobrý pocit, že jste mu dali maximum. Jenže málokdy si v té chvíli uvědomíme, že mezi tou miskou a jeho tělem stojí tisíce let historie, během kterých se měnil svět rychleji než samotná biologie.

Představte si psa před deseti tisíci lety. Nepobíhá po obýváku, ale drží se lidské skupiny, která se právě učí pěstovat obilí. Do té doby jedli lidé i psi pestře – maso, kořeny, plody, to, co bylo dostupné v dané sezóně. Najednou se však jídelníček začíná opírat o jednu hlavní plodinu, o obilí, které lze skladovat, sušit, mlít a dělat z něj zásoby. Pro člověka to znamená stabilitu, možnost zůstat na jednom místě, budovat vesnice. Pro tělo to ale znamená změnu. Archeologické studie publikované v časopisech Nature a PNAS popisují, že přechod k zemědělství byl spojen se zhoršením kvality kostí, větším výskytem zubního kazu a známkami metabolického zatížení. Strava byla kaloricky vydatnější, ale méně rozmanitá. Psi tuhle změnu prožili s námi. Výzkum zveřejněný v roce 2013 v Nature ukázal, že psi mají více kopií genu pro amylázu než vlci, což jim umožňuje lépe trávit škrob. Je to důkaz jejich neuvěřitelné schopnosti přizpůsobení. Jenže když si to představíte jako příběh, není to tak, že by se jejich tělo během několika generací kompletně přeprogramovalo. Spíš si vytvořilo schopnost zvládnout nový zdroj energie. Adaptovalo se na přežití. To ale neznamená, že vysoký podíl škrobů je pro každý organismus dlouhodobě ideální.

A pak přeskočme několik tisíc let dopředu. Už nejsme v době, kdy se obilí suší na slunci. Jsme v době továren, extrudérů a vysokých teplot. Moderní krmivo vzniká při tlaku a teplotách, které zajišťují bezpečnost a trvanlivost, ale zároveň mění strukturu živin. Když se bílkoviny a cukry zahřívají, reagují spolu a vytvářejí nové sloučeniny, kterým se říká pokročilé produkty glykace, tedy AGEs. V lidské medicíně se o nich mluví stále častěji. 

Studie publikované v The American Journal of Clinical Nutrition spojují vyšší příjem těchto látek s větší mírou oxidačního stresu a zánětu v těle. To neznamená, že tepelně upravené jídlo je jed. Znamená to jen, že při vysoké teplotě vznikají nové molekuly a tělo je musí zpracovat. Zkuste si představit játra psa jako malou laboratoř, která každý den pracuje na plný výkon, aby zpracovala živiny, odbourala odpadní látky a udržela vnitřní rovnováhu. Pokud do této laboratoře dlouhodobě přichází větší množství látek vzniklých při vysokém tepelném zpracování, může to být jen malý příspěvek k celkové zátěži, ale když se takových příspěvků sejde víc – třeba škroby, vedlejší produkty zpracování, případné stopové mykotoxiny z obilí, o kterých mluví i Evropský úřad pro bezpečnost potravin – začíná se skládat obraz, který už není tak jednoduchý.

A právě tady se příběh propojuje s tím, co vidíme dnes kolem sebe. Vidíme více psů s alergiemi, citlivým trávením, nadváhou nebo metabolickými potížemi. Vidíme podobný trend i u lidí. Velké populační studie publikované v BMJ ukazují, že vysoká konzumace ultra-zpracovaných potravin souvisí se zvýšeným rizikem chronických onemocnění. Samozřejmě nemůžeme mechanicky přenést každé číslo z lidské medicíny na psy, ale biologické principy jsou stejné – zánět, oxidační stres, hormonální regulace, práce jater a ledvin.

Když si to celé promítnete jako film, vidíte před sebou dlouhý oblouk. Na jeho začátku je pes, který jí to, co mu příroda nabídne, a jeho tělo reaguje na proměnlivost, na rozmanitost. Uprostřed je zemědělská revoluce, která přináší více škrobů a méně variability. A na konci je moderní doba, kde je potrava stabilní, vysoce zpracovaná a technologicky dokonalá, ale biologicky náročnější. A do toho všeho vstupuje ještě jeden tichý hráč – střevní prostředí, o kterém by se dalo mluvit celé hodiny. Jen krátce řečeno, to, co pes jí každý den, formuje jeho vnitřní ekosystém, který pak rozhoduje o tom, jak silná bude jeho imunita a jak bude reagovat na zátěž. Když je tento ekosystém stabilní, tělo zvládá víc. Když je narušený, může reagovat přehnaně. Možná nejsou dnešní psi slabší než jejich předci. Možná jen jejich tělo nese důsledky změn, které přišly během několika tisíc let, a ještě rychleji během posledních sto let. Možná je zdraví víc než jen součet procent bílkovin a tuků na obalu. Možná je to příběh vztahu mezi historií, technologií a biologií, který se každý den znovu odehrává v jedné obyčejné misce. A když si ten příběh začneme uvědomovat, přestaneme se ptát jen "kolik to obsahuje" a začneme se ptát i "jak to vzniklo" a "co s tím tělo musí dělat". A právě tam začíná skutečné porozumění.