Jak stárne pes: příběh DNA, prostředí a lásky, která může zpomalit čas

Představte si, že se díváte na svého psa, jak spí stočený do klubíčka, jeho dech je klidný, tlapky občas cuknou ve snu, a vy si říkáte, jak je možné, že ten čas běží tak rychle, že ze štěněte, které ještě nedávno okusovalo rohy stolu, je najednou dospělý pes, a že jednou přijde den, kdy zestárne. Jenže to, co většina lidí vidí jako stárnutí, tedy šediny kolem čenichu nebo pomalejší krok, je jen špička ledovce, protože skutečný příběh se odehrává hluboko uvnitř buněk, v DNA, v malých strukturách, o kterých se ještě před pár desítkami let téměř nemluvilo.

Věda dnes ví, že stárnutí není jen plynutí času, ale biologický proces, který lze měřit, sledovat a do určité míry i ovlivňovat. Jedním z nejzajímavějších objevů posledních let jsou takzvané telomery, což jsou ochranné "čepičky" na koncích chromozomů, které si můžete představit jako plastové zakončení tkaniček, bez nichž by se vlákna začala třepit, a právě tak chrání telomery genetickou informaci. Telomery se při každém dělení buněk zkracujou a když jsou příliš krátké, buňka ztrácí schopnost se správně obnovovat, což je teda jeden z důvodů, proč biologický věk nemusí odpovídat tomu kalendářnímu. A s čím souvisí délka telomerů?  Souvisí nejen s věkem, ale i se stresem, výživou a celkovým životním stylem, a to jak u lidí, tak u psů. Jenže DNA sama o sobě není pevný osud, protože existuje ještě něco jemnějšího, něco, co rozhoduje o tom, které geny se zapnou a které zůstanou potichu, a tomu se říká epigenetika.

Epigenetika je oblast výzkumu, která za posledních dvacet let doslova explodovala, a vědci dnes dokážou podle vzorců metylace DNA odhadnout biologický věk organismu, a dokonce vytvořili takzvané "epigenetické hodiny" pro psy. Je to takmer jako sci-fi, že? Výzkum publikovaný v Cell Systems ukázal, že stárnutí psa probíhá jinou rychlostí než u člověka, a že jednoduché násobení sedmi je mýtus, protože první roky života psa odpovídají velmi rychlému biologickému stárnutí a teprve později se tempo zpomalí, což vysvětluje, proč jednoleté štěně už biologicky odpovídá dospělému člověku, zatímco desetiletý malý pes může být biologicky "mladší", než bychom čekali. Epigenetika je fascinující právě proto, že reaguje na prostředí, a to znamená, že to, co pes jí, kolik se hýbe, jak moc je vystaven stresu, toxinům nebo naopak láskyplnému prostředí, může ovlivnit aktivitu jeho genů, aniž by se změnila samotná genetická sekvence. Mezi hlavní spouštěče epigenetických změn patří kvalita stravy, přítomnost antioxidantů a polyfenolů, obezita, chronický stres, nedostatek pohybu, pesticidy, chemikálie narušující hormonální systém nebo znečištění ovzduší, což nejsou abstraktní pojmy z laboratoře, ale každodenní realita moderního světa, v němž žijí i naši psi.

Uvnitř každé buňky navíc probíhá tichý dialog mezi dvěma klíčovými regulátory, které vědci označují jako mTOR a AMPK, přičemž mTOR je dráha podporující růst a buněčné dělení, aktivní zejména při nadbytku živin, zatímco AMPK se zapíná při energetickém deficitu a podporuje opravy a rovnováhu. Tento jemný balanc rozhoduje o tom, zda buňka investuje energii do růstu, nebo do údržby. Výzkumy publikované v Science a Nature ukázali, že nadměrná aktivace mTOR je spojena s rychlejším stárnutím a vyšším rizikem nádorových onemocnění, zatímco aktivace AMPK podporuje proces zvaný autofagie, což je buněčný "úklidový systém", při němž se poškozené části buněk rozloží a recyklují, čímž se snižuje riziko degenerativních onemocnění, a právě za objev mechanismů autofagie byla v roce 2016 udělena Nobelova cena. Do tohoto příběhu vstupuje i látka jménem rapamycin, původně objevená na Velikonočním ostrově, která tlumí aktivitu mTOR.  

Když se na stárnutí podíváme z širší perspektivy, můžeme ho rozdělit na tři základní faktory: genetickou výbavu, prostředí a životní styl, přičemž genetiku změnit nemůžeme, ale prostředí a každodenní rozhodnutí ano, a právě zde vstupuje do hry něco, co se v laboratorních studiích často podceňuje, ale co má obrovský význam – psychika. Chronický stres totiž zvyšuje hladinu kortizolu, podporuje zánět a negativně ovlivňuje imunitní systém. Studie publikované v Proceedings of the National Academy of Sciences ukázaly, že dlouhodobý psychický stres může urychlovat zkracování telomer, a to platí i pro sociální izolaci, která je u lidí spojena s vyšší mortalitou. Stejně u psů se stále více mluví o významu sociálních vazeb, bezpečného prostředí a mentální stimulace, protože pes, který žije v chronickém napětí, bez možnosti přirozeného chování, bez kvalitní komunikace a vztahu, není jen "neposlušný", ale biologicky zatížený. 

A tak když se vrátíme k otázce, jak starý je vlastně váš pes, odpověď není jen v počtu narozenin, ale v kombinaci délky telomer, epigenetických změn, rovnováhy mezi mTOR a AMPK, kvality jeho prostředí, úrovně stresu a hloubky vztahů, protože dlouhověkost není jen o přežití, ale o kvalitě života, o tom, zda buňky dostávají prostor opravovat se, zda je imunitní systém v rovnováze, zda pes cítí bezpečí a smysl, a možná právě proto je největším tajemstvím stárnutí to, že se neodehrává jen v laboratoři, ale každý den doma, na procházce, u misky s jídlem, v tónu hlasu, kterým na svého psa mluvíte, a v tom, jaký svět mu vytváříte.