Healthspan. Slovo, které by mělo zajímat každého pejskaře.
Mám pocit, že jsme si na stárnutí zvykli dívat se jako na něco, co je automaticky spojeno s úpadkem. Jako by bylo normální, že s přibývajícím věkem začíná tělo víc bolet, energie ubývá a diagnózy se pomalu stávají součástí identity. A úplně stejně se díváme i na své psy. Když zpomalí, přiberou nebo začnou být citlivější, často si řekneme, že to k věku patří. Jenže věk sám o sobě není nemoc a dlouhověkost není totéž co dlouhé přežívání.
V medicíně se dnes čím dál častěji mluví o pojmu healthspan, tedy o délce života, kterou prožijeme ve zdraví, ne jen o celkovém počtu let. Když se nad tím zamyslíme upřímně, většina z nás vlastně netouží po tom žít co nejdéle za každou cenu, ale spíš po tom žít co nejdéle kvalitně, s energií, bez chronických potíží a s pocitem, že naše tělo spolupracuje. A přesně tohle si přejeme i pro své psy, i když to někdy formulujeme jinými slovy.
Zajímavé je, že psi nám v tom všem nastavují zrcadlo víc, než bychom čekali. Výzkumy, které se zabývaly dlouhodobým stresem u lidí a jejich psů, ukázaly, že hladiny stresových hormonů se mezi nimi mohou synchronizovat. To znamená, že pokud žijeme dlouhodobě pod tlakem, v napětí a bez dostatečné regenerace, velmi pravděpodobně to pocítí i náš pes. Ne proto, že by vědomě přebíral naše emoce, ale proto, že sdílí naše prostředí, návyky i tempo dne. Chronický stres totiž není jen subjektivní pocit, ale biologický stav, který zasahuje imunitní systém, podporuje zánět a mění metabolismus. Tělo, které je dlouhodobě v režimu pohotovosti, nemá kapacitu regenerovat a opravovat se tak, jak by potřebovalo.
Podobně nenápadně působí i nadváha. U psů stejně jako u lidí jsme si na vyšší tělesnou hmotnost zvykli natolik, že ji často ani nevnímáme jako problém. Přitom tuková tkáň není jen pasivní zásoba energie, ale aktivní orgán, který produkuje látky podporující zánět a metabolickou nerovnováhu. Studie z velkých veterinárních databází ukazují, že psi s nadváhou se v průměru dožívají kratšího věku a častěji trpí chronickými onemocněními. Možná nejde jen o samotné roky, ale o kvalitu těch let, o to, kolik z nich prožijí bez bolesti, s radostí z pohybu a s mentální svěžestí.
Často se přitom opíráme o argument genetické predispozice, jako by tím byla věc uzavřená. Ano, genetika hraje roli, ale není to neměnný rozsudek. Současné poznatky z oblasti epigenetiky ukazují, že prostředí, ve kterém žijeme – tedy strava, pohyb, stres, spánek i sociální vazby – může ovlivnit, jak se genetické vlohy projeví. Jinými slovy, nejsme jen pasivními nositeli svých genů, ale do určité míry i jejich spolutvůrci.
Do této mozaiky zapadá i téma mikrobiomu, tedy souboru mikroorganismů žijících v našem těle i v těle psa. Mikrobiom má významný vliv na imunitu, metabolismus a zánětlivé procesy, a jeho složení je citlivé na to, co jíme, jak se hýbeme a jaký stres prožíváme. Moderní životní styl, který je často spojen s vysoce průmyslově zpracovanou stravou a nedostatkem přirozeného pohybu, může složení mikrobiomu měnit způsobem, který dlouhodobě neprospívá ani lidem, ani jejich psům.
V gerontologii existuje koncept takzvané "rektangularizace křivky přežití", který popisuje ideál dlouhého období zdraví následovaného relativně krátkým obdobím nemoci na konci života. Nejde tedy jen o to prodloužit život, ale prodloužit období vitality a zkrátit čas, kdy se kvalita života výrazně snižuje. Když si tuto představu promítneme na svého psa, začne být velmi konkrétní. Přejeme si, aby si co nejdéle užíval pohyb, hru, kontakt a mentální stimulaci, a aby poslední fáze jeho života nebyla dlouhým obdobím postupného chátrání.
Možná je tedy užitečné se občas zastavit a místo otázky "Co je s mým psem?" si položit otázku "V jakém prostředí spolu žijeme?" Protože pes jí to, co mu dáme, hýbe se tolik, kolik mu umožníme, a reaguje na rytmus a napětí, které v domácnosti vytváříme. Pokud je náš život rychlý, plný tlaku a bez prostoru pro regeneraci, je pravděpodobné, že to pocítí i on.
Dlouhověkost nezačíná v ordinaci, ale v každodenních drobných rozhodnutích, která děláme doma. V tom, jaký význam dáváme pohybu, jak přemýšlíme o kvalitě stravy, jak zacházíme se stresem a kolik prostoru necháváme odpočinku. A možná právě proto nám psi někdy nastavují tak přesné zrcadlo. Ne proto, aby nás soudili, ale aby nám připomněli, že kvalita života není samozřejmost, nýbrž proces, který se tvoří každý den.